Pro většinu z nás je důležitá láska – k rodičům, k přátelům. Časem i ta platonická a milostná. Také se hodně skloňuje sebeláska, která je důležitým předpokladem proto, abychom mohli milovat druhé lidi. Julia Kathan ve své publikaci Vše pro trochu lásky? ale nehovoří o té ideální lásce bez podmínek, která nic neočekává, ale o takové podobě lásky, která vede mezi muži a ženami k sebezničujícím dramatům, které její aktéři bohužel mnohdy označují láskou. Často si totiž, obzvláště ženy, myslí, že pro lásku je nutné trpět. 

Určitě bych i kolem sebe nalezla spoustu „vztahů“, které si procházejí těmito plejádami. Proč však mezi muži a ženami dochází k těmto třecím plochám. Proč nás po každém nevydařeném vztahu napadne jen jediná otázka, „Proč zrovna my?“ Proč máme občas pocit, že se nám podobné situace neustále opakují? 

Drama dítěte v nás

Na jedné straně, žijeme v době, kdy převažují spíše krátkodobé vztahy, protože vše se dá přece lehce nahradit, když to najednou „není tak, jako na začátku“. Lidé se spolu bojí navzájem komunikovat. Na druhé straně, jsou pak mnozí, kteří ve vztazích přetrvávají jen proto, že se bojí být sami. Což si přiznejme, že je druhý extrém.

Na svět jsme taky nepřišli předem s žádným návodem, jak milovat (a koho milovat), nebo jaký protějšek si hledat. Mnozí neměli rodiče, kteří by jim ukázali vzor ideálního vztahu. Pokud jsme rodiče ztratili, můžeme mít tendenci se i upínat na prvního, pro nás „potenciálního“ partnera, protože pro nás může v tu chvíli představovat ideál.  Autorka zmiňuje paradox, jaký nastává v okamžiku, kdy žena, která původně hledá sblížení, najde muže, který ji odmítá.

A kde může být původ? Tam, kde byla rodina narušená, ať už kvůli nefunkčním vztahům, nemoci jednoho z rodičů aj. důvodům, se dítě snaží starat o potřeby rodičů. Nicméně už nejsou uspokojovány naplno potřeby dítěte z této rodiny. Pro některé z nás tento vzorec může být rozhodujícím pro budování dalších – intimních vztahů v budoucnosti. Nechceme zklamat a být zraněny. Proto, pokud jsme v naší rodině nepoznali vřelé vztahy, můžeme toužit po citech u osoby citově chladné – tedy takové, která pro nás nebyla dostupná stejně jako náš rodič.  

Na druhé straně i ti, kteří si neprožili harmonické vztahy v dětství mohou mít naopak vřelejší a harmonické vazby v budoucích vztazích. A také znala jsem i vrstevníky z téměř ukázkových rodin, kteří do svých budoucích partnerů promítali shodné ideály, které prožili v dětství. Zklamání pak byla o to větší. 

Pokud sledujeme, že si stále hledáme podobné typy protějšků, je to i proto, že chceme znát odpovědi, chceme oživovat historii, prožitá dramata z dětství. Toto dítě v nás, které chce znát odpovědi, bude navíc neustále požadovat od protějšku vysvětlení a utěšování. Tento utěšitel však není jen tak někdo. Je to někdo, kdo je dost podobný chováním někomu, kdo nás v tomto směru ovlivnil – ať už užší rodina, nebo sourozenec. Bohužel se z tohoto časem stává začarovaný kruh. Dítě v nás vyžaduje vysvětlení a utěšení a toho se nám od tohoto partnera nedostává. Spíše je zaskočen, možná svým jednáním přisype sůl do rány a odejde. A jsme samy. Jsme samy, protože jsme si vybraly otázky, na které nedostaneme odpovědi. 

Proč se ve vztazích občas míjíme?

Pravda, nemůžeme občas ovlivnit to, na jaké protějšky narazíme. Můžeme pocházet z idylické rodiny, ale přesto, a to nemusíme být těmi ženami, které když postavíte do kouta, tak tam stojí, můžeme narazit na hrubiána, alkoholika, nebo jinak závislý protějšek. 

Pokud však neustále přitahujeme podobné – chladné a nedostižné typy, možná to je znamení. Znamení, že protějšek odráží nás samotné. Je naším zrcadlem. Slyšela jsem nejednu ženu, která si stěžovala, proč má tolik smůly, přestože by se sama rozdala. V podvědomí však může být stejná obava jako u jejího emočně chladného protějšku. Společným jmenovatelem pro oba dva je obava z blízkosti.

Pia Mellody, americká expertka na vztahy, popisuje závislostní chování žen toužících po lásce. Největší obava žen, které prahnou po lásce je to, že budou opuštěny. Tolerují všechno, aby je (neustále unikající) partner neopustil. Když se jim však vztah s citově vřelejším partnerem nabízí, netuší, co si mají počít a snaží se držet odstup.

A proč se můžeme setkávat s tím, že se většinou tyto typy přitahují? Žena se v tomto vztahu trápí strachem z opuštění. Snaží se vyhledávat přítomnost svého vyvoleného. Neustále na něj čeká a z toho krátkého času, který s ním stráví, má nové naděje a sny o vztahu s ním. Naopak on se vztahu brání , pociťuje odpor ze sblížení, jakmile žena vysloví svá očekávání a požadavky. Podvědomě se však bojí opuštění (proto si vybírá tu, která tu pro něj bude). Oba dva typy se vzájemně vyhledávají. Ona hledá muže, nad jehož uzavřeností sice běduje, ale zároveň ví, že jí nebude omezovat. On hledá ženu, která ho nikdy neopustí, ale zároveň se bojí blízkosti. A tak žijí dlouho – ne možná šťastně – ale v začarovaném kruhu. 

Štěstí musíme objevit mnohdy my sami. Pak teprve můžeme být šťastni s druhými lidmi.

Ach ten syndrom pomáhání

Někdy nestačí, že ženy vyhledávají muže, kteří se topí v mnohačetných problémech. Ony se do těchto trablí nechávají i zatáhnout. Jsou jim k dispozici kdykoliv je potřebují a také kdykoliv se necítí dostatečně silný,  aby se problémů zbavil. Dávájí svému slabšímu partnerovi rady, příkazy, doporučení, jak by měl své problémy řešit. Chtějí nad ním převzít úplnou kontrolu, ač bědují nad jeho neschopností se problémů zbavit. To, že mu pomáhají v jeho životních peripetiích naplňuje jejich život. Tato pomoc tak není vždy jen nezištná. Jejího muže podporují i proto, že soustředění se na život muže odvádí pozornost od vlastních problémů. Může ukázat, jak se co má dělat a také, že je lepší než on. Jak naivní jsou však někdy představy žen o tom, že láska a nápomoc napomůže nalézt jejich partnerovi ztracenou půdu pod nohama. Naopak, mnoho mužů, ač si této pomoci mohou vážit, nedokáží tuto pozornost opětovat stejně a jakmile mohou, mlčky odejdou. Bez vysvětlení. 

Východisko – být větší sobec

V dnešním světě je to mnohdy podle mě těžké. Buď neustále slyšíme, abychom byli většími sobci, nebo se naopak více poslouchali a respektovali. A tak si někdy říkám, kde je ta zdravá a únosná míra. Ovšem, ono je samozřejmě být sobec a BÝT SOBEC.

Paradoxně, problémem žen, které touží po lásce je, že se utápí v očekáváních, o kterých si následně myslí, že pokud dají všechnu svou lásku, ta se jim i vrátí (od citově chladnějšího protějšku v tomto případě). V tom možná i tkví ta „sobeckost“. Že očekávají něco, co jim nemůže jejich protějšek dát, ZA KAŽDOU CENU. Dost často se tato očekávání a kontrola nepřesouvají jen na partnera, ale i na přátelé. Ten zdravý egoismus tkví ve zdravé lásce k sobě. Že se na chvíl přestaneme přizpůsobovat potřebám okolí a začneme samy se sebou komunikovat jako s tou nejlepší přítelkyní. Je jasné, že ani dosavadní „nefungující“ vztah nemůžeme opustit násilně. Ani to není člověku přirozené (v čemž s autorskou souhlasím). Tím dosáhneme, jak Kathan uvádí, pravého opaku, který povede, že zanedlouho s nevyhovujícím partnerem opět skončíme. Základním klíčem je, dát tomu druhému volnost, (protože ani bychom se necítili dobře ve stavu, pokud by se na nás druhý upnul). Jakmile začneme přemýšlet tímto způsobem, jsme o krok blíže pozitivní změně a o krůček déle od utkvělých představ o tom, že bychom toho druhého změnili za každou cenu.

Jak to přece funguje celkově – jakmile přestaneme LPĚT na představách a lidech, věci se dají samy do pohybu, protože jsme zahodili naše očekávání.

Jak se vy perete s očekáváními vůči sobě a ostatním? V jakých oblastech se vám podařilo z nich slevit?

Foto: Daniel Kříž, Zdeněk Bierhanzl

Více v publikaci: Vše pro trochu lásky? Julia Kathan

Dress: H&M, Barunkulus, HM2K (handbags – Martina Krupičková)