Minulý týden jsem konečně obdržela několik očekávaných knih od nakladatelství Portál. Na jednu z těchto publikací, Věčná touha po uznání: Perfekcionismus narcistních žen, od německé psychoterapeutky, Bärbel Wardetzki, jsem se obzvláště těšila. Bärbel se zaměřuje na narcistní poruchy osobnosti a závislostní chování. 

Musím říci, že jsem si tuto publikaci vybrala zcela záměrně, protože jsem možná čekala, že bude porucha popsána spíše povídavější, tím pádem pro mě i zábavnější formou a podá mi lepší vysvětlení než kdejaká učebnice psychoterapie. A to se splnilo! Přečetla jsem ji skoro za dva večery, i když věřím, že jeden by mi na přečtení také stačil. Líbilo se mi, jakým způsobem autorka vysvětluje původ vzniku, jak už to tak bývá (vždy se začíná v dětství a výchově), poté přešla k mezilidským vztahům narcistních lidí k okolí a také dále k práci v terapii s tímto typem osobnosti. Další záměr, se kterým jsem šla do výběru publikace byl i ten, že jsem se s těmito typy osob v životě již setkala. Nebudu úplně zapírat, když dodám, že pro mě tento typ osob byl toxičtější, ačkoliv jsem měla obdiv od okolí (už sama hovořím i já jako narcis) za to, „že jsem jediná, kdo to s nimi ještě vydržel„. Přesto, po nějaké době jsem s nimi přeci jen kontakt musela utnout úplně, protože to po čase bylo především o tom, že jsem po celou dobu přítomnosti těchto osob neslýchávala nic jiného než to, jací jsou dobří, nebo jak naopak selhávají. Respektuji samozřejmě to, že každý máme jinou míru tolerance vůči frustraci, ale zkrátka, veškerý kontakt s těmito osobami byl “pouze o nich”. Ač mi nedělá problém komukoliv sdělit názor, byť může být více přímočařejší, ale míněný v dobrém, měla jsem pocit, že v tomto směru by nemělo ani význam dávat tomuto typu člověka zpětnou vazbu, protože jsem cítila, že je ve svém narcismu uzavřený a raději si v něm bude libovat. 

Předem bych určitě také chtěla zmínit, že ne samozřejmě vždy, ač se můžeme sebelíp chválit, nebo naopak špatně snášet kritiku, musí tohle vše nutně znamenat, že máme narcistickou poruchu. Rozdíl je oproti normálnímu stavu v nepřiměřenosti, ať už v sebechvále, nebo depresivním ladění, ze kterého se tito jedinci snaží opět uniknout přemrštěnou sebechválou a hledáním viny v okolí. 

Koncept ženského narcismu

Autorka o tomto konceptu, který vytvořila, hovoří již při své práci s ženami a dívkami, které si procházely poruchami příjmu potravy, konkrétně mentální bulimií. Pokud byste nevěděli o tom, že mají tyto ženy poruchu příjmu potravy, budete mít pocit, že máte co dočinění se sebevědomými a aktivními ženami, kterým nechybí správný postoj ke stravování i k sobě samotným. Pokud o svých problémech hovoří, tak je spíše mají tendenci bagatelizovat. Chtějí okolí dokázat (a možná i sobě samotným namluvit) že jejich přejídání a následné zvracení není tak zlé, ačkoliv se toto chování opakuje i několikrát za den. Ani slovem se však tyto dívky nezmiňují o bolesti a pocitech, které jsou s těmito výkyvy spojeny. Stejný rozpor nacházíme ve vnímání jejich těla a jak působí navenek. Tyto ženy patří mezi atraktivní, kladou velký důraz na zevnějšek, ale odmítají se přijmout, připadají si tlusté a nepřitažlivé. A především, mají pocit, že si nezaslouží lásku. Proto pokud se jim láska nabízí, bojí se ji přijmout, raději utečou a zůstanou samy, i přestože právě následné osamocení způsobuje bolest. Hrají roli „daří se mi skvěle“, čímž je okolí i přesvědčeno, že mají tu čest se sebevědomou ženou, načež tou, která pak upadá do depresí. Jejich city jsou plné protikladů a nejsou schopné přijít ani samy na to, kým jsou. Vypadá to, jako kdyby tancovaly kolem sebe samých, neustále kroužíc dokola. K sobě samotným se však nedostanou. 

Narcistická poruchu osobnosti však nemusíme generalizovat jen na poruchy příjmu potravy, ač se můžeme s těmito narcistními rysy setkat právě u anorexie a  bulimie. 

Kde je původ? 

Tak jako většina poruch, i NPO má původ v dětství a nastává ve chvíli, kdy matka, nebo druhý rodič, nemiluje dítě takové, jaké je, ale je zahleděn do představy o něm. Setkáváme se tak se dvěma termíny, a těmi jsou narcistické vykořisťování a narcistický komplement. Nejspíše si umíme představit co znamená vykořisťování, kde jedna osoba využívá druhou pro svůj individuální prožitek. Vykořisťování slouží pro udržení pocitu vlastní hodnoty vykořisťovatele. Rodiče se tedy zásluhou dítěte cítí lépe, radostněji a hodnotněji. Samozřejmě, je v pořádku, pokud jsou rodiče na dítě hrdí a mají radost, nicméně v tomto kontextu mají rodiče o svém potomkovi určité představy, od kterých, pokud se potomek odchýlí, je poté konfrontován se zklamáním rodičů. Dítě se poté snaží znovu vyhovět, aby dosáhlo nárokům rodiče. 

Někdy nemusí jít úplně o explicitní požadavky od rodičů, ale stačí i, pokud rodič chválí dítě jen v případě úspěchu, což si každý z nás zapamatujeme více.. Můžeme nabýt poté dojmu, že jen za těchto okolností jsme dobří, i přestože víme, že máme také slabší stránky. 

Jako dospělí se poté tito jedinci, na které byly v dětství kladeny nároky, mohou snažit vykořisťovat druhé lidi, dle vhodnosti a aktuální situace. Nelze si nevšimnout, že spíše souzní s těmi, kteří  s nimi sdílí podobný názor o nich samotných, přidávají jim na vyšším kreditu, nebo to jsou lidi, kteří mají ve společnosti určitou dobou pověst a prestiž, díky nimž se i samotné osoby s NPO cítí hodnotněji. A poté tedy předcházíme k narcistickému komplementu, kde si osoby s poruchou kompenzují skrze významnější osoby nějaký možný nedostatek.  

Nenaplněné sebeprožívání 

Je zajímavé, že ačkoliv mají osoby s NPO i druhou stránku, která se projevuje v depresivním ladění a pochybováním o sobě, jejich opravdové pocity absentují. Pokud se jich zeptáte, co doopravdy cítí a z čeho jsou zklamaní, zpravidla nedostanete konkrétní odpověď, protože tyto skutečné pocity byly už v dětství potlačovány. Netýká se to však prožívání těch méně příjemných emocí, ale i těch více pozitivních, kdy je dítěti kladeno, “Aby se neradovalo zase tak moc”. Vzniká tak i vnitřní konflikt a nedůvěra ve vlastní emoce. “Je dobře, že to či ono cítím takto?” “Takže je vlastně dobře to, jak to cítí rodič?”. Nedostatek empatie k vlastním pocitům (i mnohdy k pocitům ostatních), vede k vytvoření Falešného já, které lépe odpovídá požadavkům okolí než vlastní zkušenosti. U dívek se tak můžeme poté setkat s tím, že žijí v ledovém království jako nedotknutelné princezny. Malé děvčátko všichni obdivují kvůli jejímu vzhledu, jednají s ní jako s panenkou. Tyto dívky vnímají od dětství, že jsou zbožňovány (což není mnohdy jen tak bezpodmínečně). Paradoxem je, že tyto ženy jsou poté v dospělosti bez vztahů, což zapříčiňuje i jejich vlastní sebehodnocení. Cítí se nesvé, pokud je najednou někdo nezbožňuje, byť by o ně zájem měl (i o jejich osobu). Na druhé straně i hůře prožívají jejich vlastní ženskost a stydí se za ni. 

Ženy s NPO zůstávají skryté za svou falešnou fasádou bezstarostnosti. To, co ukazují okolí a partnerům, je ztělesnění bezstarostnosti, samostatnosti, nezávislosti a dokonalosti. Ke skutečnému prožívání nedojde, nebo pouze zřídka, a dotyčnému je spíše neznámé. 

V zaměstnání se ženský narcismus může projevit neutuchající touhou po vyšší pozici a postavení, ač mohou navenek působit jako okouzlující kolegyně. Ve své fantazii si vytváří představy, že jsou nejlepšími a své spolupracovníky (i ty, se kterými komunikuje důvěrně) znevažují, protože by mohli představovat ohrožení pro ně samé. V případě byť sebemenší (a oprávněné) kritiky tento pocit všemocnosti ztrácejí. V takovém okamžiku se jim svět hroutí i z toho důvodu, že okolí může přijít na to, že jsou vlastně neschopné. Mnohdy jim nestačí jen vyhrát, ale své “spoluhráče” i zničit, aby tak pocit vítězství byl dokonalý. Pokud obdrží kritiku, (která může být i jemná a konstruktivní),  stává se často, že utíkají do fantazijních představ o své dokonalosti, aby unikly před skutečností (že se například mohou v něčem zlepšit). Stejně tak mohou mít i problém s autoritami, vůči nimž se mohou vymezovat rebelsky (znevažují i schopnosti nadřízených) a kdy se domnívají, že si mohou dovolit cokoliv. Narcisté totiž naivně věří, že na ně neplatí žádná pravidla. 

Vztahy – od žádoucího obdivu, po samotu 

Ačkoliv jsem už zmiňovala, ve společnosti i pracovním prostředí mohou tyto osoby působit na první dojem velmi pozitivně a přátelsky. Mnohdy se jim prostě nedá upřít prvotní charisma, kterým umí zapůsobit. Lépe se tito jedinci rozhodně cítí s osobami, které je vnímají podobně “růžově” jako oni samotní vnímají sebe. Naopak se vyhýbají společnosti více realističtějších lidí, kteří by jim i mohli sdělit příkřejší komentář. Pokud však prohlédnete nepřiměřenost v chování u narcistických jedinců, budete pravděpodobně časem patřit k těm realističtějším jedincům, tedy do té skupiny, se kterou po čase mohou narcisové rozkmotřit. Proto se i velmi často můžeme setkat s tím, že ačkoliv tyto osobnosti působí sebevědomě, nezaujatého hodnocení od cizí osoby se obávají, stejně, jako se bojí odmítnutí. 

V intimnějších vztazích zůstávají narcisté ve většině případech sami. Ať už za to mohou výkyvy v nepřiměřeném hodnocení vlastní osoby, nebo mohou také potkat stejně zaměřeného jedince, který stejně jako oni vnímají významnost své vlastní osoby. Mohou ale také mít sklony k promiskuitnímu chování, protože jim v určitém bodě protějšek už není „tak dobrý“. Také mohou od současných protějšků jít do náruče jiných, protože je ti dosavadní málo adorují a oceňují (ač si těchto osob vlastně mohou protějšky vážit, ale nemusí ocenění vyjadřovat často). Chtíč častého obdivování ale není ukojen, proto osoby ze vztahů utíkají do jiných, kde budou zase obdivováni. Nebo zůstanou sami a upadnou do druhého extrémního stavu – deprese, kdy opět začnou pochybovat o své dokonalosti, na což naváže únik do fantazií o své nepřekonatelnosti a dokonalosti. A stále dokola. 

Autorka Bärbel Wardetzki i zmiňuje, že tito lidé mají strach z opuštění, ač mohou působit navenek sebevíc suverénněji (spíše máte vy sami, pokud se s takovým člověkem setkáte, pocit, že mu nesaháte ani po kotníky). V dětství také mohli zažívat podobné scénáře, kdy se mohli v určité osobě, která je opakovaně opouštěla, zklamat a necítili se poté dostatečně důležití. Na muže se tyto ženy snaží působit tak, jakoby žádné z běžných potřeb a pocitů nepotřebovaly. Nechtějí ztratit tvář. Raději se budou hnát za takovým ideálem, který splňuje viditelnější předpoklady a očekávání. Za pomoci rozumových argumentů si odmyslí své skutečné pocity a nedovolí žádnému přání nebo jiné pohnutce uniknout. Zakazují si mít jakékoliv pocity, cítit a vyslovovat přání a lepší je pro ně nic nechtít a nepotřebovat tak, aby nepřišly o navenek ideálního partnera, který naplňuje vysoké standardy. Narcistické ženy musí být neustále lepší, atraktivnější, úspěšnější a duchaplnější, aby je druzí měli rádi. Přitom ve většině případů jejich protějšky od nich tato očekávání přímo mít nemusí . Měřítkem pro to, jak tyto osoby jednají, je jen jejich vlastní představa či domněnka o tom, jaké musejí být, a tu přičítají tomu druhému. Neustále se vlastně domnívají, že se od nich něco očekává. Žena bude neustále trpět i tím, že jí nebude muž neustále obdivovat, protože si lásku ztotožňuje s neustálým obdivem. 

Snaha o neustálou akci 

Tato žena má neustále pocit, že nestačí, aby byla taková, jaká je. Žije v neustálé štvanici a shonu, aby se okolí zalíbila a ohromila jej. Z dlouhodobého hlediska je však tato snaha vyčerpávající a ona zatouží být chvíli sama. Což si však sama možná nepřizná, a tak utíká do nemoci, pokud má navíc pocit, že nezvládá “její vytvořené” požadavky okolí. U NPO existuje jistá hypochondrická posedlost tělem a neustálá péče o fyzické zdraví. Tělesné potíže, choroba a deprese mohou sloužit najednou jako omluva za to, že není žena schopna dostát svému nároku být dokonalá a jsou výrazem nepřiznaných duševních bolestí. Tento únik do nemoci může působit i jako manipulace a opět můžeme mít pocit, že se vlastně “vše točí okolo těchto jedinců”. 

Cesta ke změně

Nic není nemožné, ač dostat narcise k odborníkovi může být téměř utopie, protože jak jsme už uváděli, osoba s těmito rysy se obává jakékoliv konfrontace a zpětného zrcadla, (které může vnímat jako neoprávněnou kritiku). Narcis se také bojí, že se střetne s realitou, která je do té doby spíše zabalená v růžovém obláčku grandiózních představ o sobě samotném. Základním pilířem je otevření se opravdovým potřebám, práce s odloučením (protože tyto osoby se odloučení obávají u vztahových osob) a také zdravá konfrontace s kritikou. 

A co vy, měli jste možnost se s tímto typem osobnosti setkat? Jaký pro vás tento vztah byl? Podařilo se vám nastavit zrcadlo těmto osobám? Jak to změnilo váš další vztah?

Budu ráda za sdílení zkušeností. 

Foto: Filip Baumgartner, Foto Baumgartner

Vegaroyfoss, Vegaroy Foss