Nejít k psychologovi, když jste zlomení, je jako nejít k doktorovi se zlomenou rukou

I když je pravda, že občas máme tendenci opomíjet i zdraví fyzické a raději některé bolesti a neduhy přecházet, protože se to nějak vyléčí. 

Pravda, i já možná patřila v minulosti k těm, které návštěvy doktorů nechávali jako poslední možnost. Raději jsem sáhla po oblíbených bylinkách. A když bylo zle, řešila jsem problém víc ambulantně a za pochodu. Takovou situaci jsem ale naštěstí zažila naposledy před 6 lety, když jsem si prošla laryngitidou (ze které jsem se dostávala ještě asi měsíc po léčbě). 

S duševním zdravím to může být horší, protože jeho zhoršení tolik nebolí (alespoň navenek). A jak už to tak někdy bývá, na nějakou dobu se můžeme oklamat a uchlácholit tím, že to tak hrozné není, že jsou na tom lidi hůře. Naše tělo nám tohle zanedbávání může ale dříve nebo později vrátit.

Jsem ráda, že se téma duševního zdraví ( i díky digitální době, ve které žijeme) začíná čím dál tím více diskutovat  a návštěva jakéhokoliv odborníka na lidskou duši není už tolik tabu, byť se ještě sem tam setkám s označením “cvokaři” souhrnně pro všechny pomáhající profese. Ono ale občas bláznit je vlastně lidské, nebo ne? 

Kdy je ten správný čas navštívit odborníka?

Než přejdeme k tomu, proč jsem se rozhodla vyhledat pomoc já, určitě bych se ráda věnovala tomu, kdy je ta pravá chvíle odborníka navštívit. Bod, ve kterém se totiž rozhodujete vyhledat pomáhajícího pracovníka značí, že dochází k sociálnímu nefungování, což jsem spíše nazvala opakem ke konceptu sociálního fungování, se kterým přišla jedna z jeho nejvýznamějších propagátorek Harriet Bartlettová. Bartlettová vymezovala sociální fungování jako vztah mezi nároky prostředí a naší schopností tyto nároky zvládat. Každá životní situace, ve které se ocitáme je ovlivněna požadavky prostředí a lidmi v něm. Ať už se tím myslí zaměstnání (ve kterém je od nás očekáván brilantní pracovní výkon), rodina, (ve které musíme plnit mnohdy několik rozličných rolí – roli matky a zároveň dcery, očekává se, že se postaráme o své rodiče, ale i stejně tak o vlastní děti apod.) Pokud jsou očekávání okolí a schopnost jedinců tato očekávání vzájemně doplňující, jsou interakce harmonické. Nastane-li situace, že se naše schopnosti neslučují s požadavky, nastává disharmonie. Umí-li jedinec vyřešit nezvládání sám, nebo s nejbližšími osobami (rodinou, přáteli), přichází opět rovnováha. Nepomůže-li rodina, blízké osoby, nabízí se pak myšlenka nalezení odborné pomoci, kterou by měl jedinec nebo jeho blízké okolí vyhledat (protože i blízké okolí může být zasaženo nepříznivou situací). 

 

Proč jsem se nebála vyhledat pomoc já

Popravdě to pro mě nebyl krok do neznáma, zkontaktovat profesionála na lidskou duši, protože už jsem v minulosti intenzivnější péčí prošla právě díky dlouholetým patáliím s poruchami příjmu potravy (o tom více třeba jindy). Roky plynuly a dá se říci, že jsem se držela v nějakém přijatelném standardu, sem tam nějaký výkyv byl, ale nikdy nedošlo k recidivě ( tedy že bych znovu musela podstoupit léčení). S věkem, který s sebou nesl stále časté otázky na založení rodiny a děti (což samozřejmě není nic zvláštního a setkáváme se s tím většinou každá) přicházely i stále častější obavy o to, jak bych vypadala, kdybych opravdu těhotná byla a spoustu dalších, pro mě možná i intimnějších témat, která s tím souvisela. S věkem, kdy přicházely stále často otázky tohoto typu mi však docházelo, že tohle vše ještě nechci, že chci čas věnovat sobě (i díky tomu, že jsem do nějakého věku dospělosti řešila spíše ty méně příjemné události a vlastně spíš věci, které by měli řešit spíš dospěláci). V neposlední řadě jsem se cítila stejně nepříjemně a nepohodlně jako když se poukazovalo na mé tělesné parametry (ať už šlo o vychrtlost nebo příbytek váhy). Všechno to pro mě bylo dost na tělo, ačkoliv to vlastně může vyznít dětinsky. I když jsem si v duchu říkala, že jsou to jenom projekce a přání okolí a nemohou mě rozhodit, pocity byly podobné tomu, jako kdybych si stoupla nahá na přelidněný Václavák.

Nebyla jsem na pokraji sil, když jsem pomoc vyhledala, což samozřejmě nemusí být jeden z předpokladů, abyste takovou podporu vyhledali. Věděla jsem ale, že se ve mě hromadí negativní emoce a vztek, který pramenil právě z toho, že jsem se setkávala s otázkami pro mě dost osobními a také s častým nepochopením a vysvětlováním z mé strany, že to mám a možná i budu mít vždy jinak. Ani jsem se nechtěla navíc dostávat do situací, kdy bych měla něco vysvětlovat. Proč bych vlastně měla něco vysvětlovat, když mi to tak vyhovuje?

Jak mě doba covidová dokopala k rychlejším rozhodnutím 

Doba koronavirová mě rozhodně dokopala k některým rozhodnutím, mezi které patřilo i založení tohoto self-help-lifestyle blogu, který jsem už od dob studií chtěla začít psát. Stejně tak jsem minimálně 3 roky uvažovala, že vyhledám terapeuta nebo psychologa. Když jsem se dozvěděla o projektu VZP, který reagoval v tomto směru i hlavně na pomoc v této nelehké době, řekla jsem si, že to zkusím a brala jsem to možná i jako sebeexperiment („Tak jak na tom ta Eva po těch letech je?„).

Také jsem se možná chtěla o sobě samotné dozvědět ještě víc, protože ač si mnohdy říkáme, že psychologa ani terapeuta nepotřebujeme (kdo jiný nás zná lépe než my sami), následné reakce nás mohou víc než překvapit. A protože jsem v pomáhajících profesích i déle působila, věděla jsem, že je vlastně přirozené vyhledat pomoc. 

Příspěvek na podporu zvýšení dostupnosti psychosociální podpory

Jak jsem už zmínila, k aktivnímu řešení toho, o čem jsem uvažovala, mě i motivoval program VZP s příspěvkem na 10 terapeutických sezení. Pojišťovna vám přispěje až 7 000 Kč na péči tohoto typu. Podmínky pro čerpání naleznete přímo na stránkách tohoto programu a vybrat terapeuta si můžete přímo z tohoto seznamu. Ač jsem si vybírala terapeuta v období, kdy panovaly přísnější restrikce v setkávání, nakonec se mi poštěstilo. Byla jsem otevřená i někomu, kdo by sezení pojal více kreativněji a také by prolínal více terapeutických směrů, což PhDr. David Janík splňoval. Mně samotné sedí více holističtěji zaměřené přístupy, které kombinují psychoterapii s psychosomatickým směrem. Pohled odborníka je tudíž více komplexnější a snaží se pracovat i s tím, co působí klientovi fyzické potíže, (což mohou být různé stresy – i ty, které se mnohdy snažíme potlačit na úkor požadavků, vytěsněné obavy apod). 

A jestli přece jen máte obavy ze sterilního prostředí ordinace, můžu vás uklidnit. Sezení se totiž konají v příjemném prostředí Pivoňky, což je přímo klinika Tradiční čínské medicíny sídlící v pražských Holešovicích. 

Asi vás bude zajímat i follow-up a jak mi sezení pomohla. Změřit to nyní nedokáži. To je až moc abstraktní. Přínos vidím v samotném odlehčení a také vnímání toho, že to, jak to mám aktuálně, není nic nenormálního. A může to tak být i trvale, pokud budu spokojená. Aktuálně mám pauzu a snažím se popasovat běžným životem jak tomu bylo před započetím terapie, i během a pokud registruji něco, s čím se hůře srovnávám, snažím se zaznamenávat, co to se mnou dělá a jak to mnou rezonuje (což se zatím tak úplně nestalo). 

Na závěr bych chtěla říci, že pokud zvládáte i horší situace v životě s pomocí nejbližších a přátel, je to v pořádku. Pokud to tak ale nebudete cítit a bude-li pro vás pohled někoho zvenčí přínosnější, nenechte se zastrašit předsudky, které mohou u těchto témat stále ještě přetrvávat. I u duševního zdraví totiž platí to samé co u fyzického – máme jen jedno. 

A jaká byla vaše zkušenost s vyhledáním odborníka? V jaké situaci jste ho vyhledali? 

Foto: Marek Šťastný, Rogentau; Michal Havel, Portréty Michal,  La photo de Michel

Spolupráce: Šaty – Móda Prostějov Dámské šaty Dado

Instagram: Móda Prostějov