Ačkoliv jsem tento článek zaměřovala právě na komunikaci s osobami, které trpí poruchami příjmu potravy, přijde mi vlastně důležité zmínit, že empatická komunikace je důležitá nejen v této oblasti. A možná pro vás může být tento článek návodný, v tom, jaký přístup zvolit (nejen) k těmto osobám. Protože ač někdy můžeme mít touhu pomoci, může se to míjet účinkem.

Protože jsem jednou z poruch příjmu potravy, mentální anorexií prošla, sama jsem se potýkala s tím, že komunikace z protistrany byla různá. Někdy rozpačitá, někdy rádoby nápomocná. A někdy naopak ještě přitěžující. Nejlépe jsem se cítila v okamžicích, kdy jsem nemusela jídlo, ani přírůstek na váze, s nikým řešit.

Poruchy příjmu potravy vznikají mnohdy z absence komunikace v systému.
Může to představovat výzvu, jak začít od znova a všímat si společných přítomných okamžiků. (Foto: Filip Kastl).

Může se zdát téměř nemožné prolomit komunikační bariéru, která je mezi osobami postiženými PPP a jejich okolím. Strach z toho, že jde vašemu blízkému o život, absence a odmítání stravy, která je pro nás všechny základní lidskou potřebou pro přežití. To vše vytváří nedorozumění a konflikty.

Citlivá komunikace může zahojit nejen problém dotyčného, ale i okolí těchto dívek. PPP totiž vychází mnohdy z dlouhodobých komunikačních problémů v rodině nebo jejich prostředí. Pokud se budeme těchto osob ptát více na pocity a to, co se v nich odehrává, můžeme o to snáze napravit i dříve problematická komunikační schémata.

„Jak se dnes cítíš”

Osobám, které bojují s poruchami příjmu potravy nepomůže žádné hodnocení jejich postavy. A to platí pro jakoukoliv fázi PPP. Pokud ještě před vznikem PPP budete dospívající dívce často komentovat tělesné změny, můžete zasadit pomyslného červíčka do hlavy. Dospívání je jednou z citlivých etap, kdy se dívky, i samy od sebe, mohou vnímat méně pozitivně. Změna postavy, růst prsou, brzká menstruace, která rázem odliší dospívající ženu od ostatních dívenek v kolektivu.

To vše je něco, s čím se dospívající dívka mnohdy hůře ztotožňuje. U PPP je jedno z úskalí, a to, že mnohdy osoby nemusí vykazovat vychrtlost. Snažte se eliminovat poznámky, které vzhled postavy jakkoliv hodnotí. Větičky typu „Teď už vypadáš normálně/krev a mlíko/pořádná ženská/.” 100% dívkám nepomohou. Tím spíše začnou samy sebe zpochybňovat. Ani výtky typu „No pořád vypadáš nezdravě, mohla by jsi ještě trošku přibrat.” úzdravě neprospějí.

„Jaká skladba jídla by se ti líbila?”

„Co by ti pomohlo, aby sis jídlo užívala více?”

Těžko se vysvětluje, že poruchy příjmu potravy mají jídlo a manipulaci s ním jen jako “prostředek”. Že často je vlastně problém někde jinde než v jídle. Osoby s PPP se tak často setkávají s hodnotícími výtkami typu „Měla bys už normálně jíst jako každej NORMÁLNÍ člověk”, nebo „Jak to jídlo můžeš zvracet, je to nechutný!”

Není sice jednoduché, zvláště pro rodiče osob s PPP vidět, že strava se často liší od toho, co je v běžném jídelníčku rodiny. Vlastně to může některé členy rodiny i znervózňovat v tom, že se musí “podřídit” tomu, co konzumuje dívka. Ale možná je to právě téma společné diskuze k tomu, aby si členové rodiny společně řekli, „Jak si z jídla udělat rituál?” Položit si v duchu otázku, kdy jsme se jako rodina naposled setkali a „vychutnávali“ si život.

„Proč se trápíš, když vypadáš takhle?”

Jakékoliv hodnocení předešlého nebo aktuálního vzhledu nemocného člověka s PPP úzdravě nepomůže. Navíc, u osob s PPP není mnohdy spouštěčem nemoci samotná touha po hubnutí. Mohou za tím být i náročné životní situace v rodině, školní problémy, nebo dezorientace „ve světě“, ve kterém žije. Redukce váhy může být vlastně taková možnost mít alespoň jednu věc v životě pod kontrolou. Tou váha obvykle je.

Někdy stačí společně jen být. (Foto: Filip Kastl).

Zkusme se spíše ptát, co dotyčného trápí a poskytnout mu pomocnou ruku, nejen ve vztahu k jídlu a postavě. Zkusme se s ním bavit, co vše má spojeného s tím, když opět přibere na “normální váhu” a co se vlastně změní?

„Musíš jíst víc, abys přibrala!”

Maminkám a zvláště i babičkám se občas hůře vysvětluje, že poruchy příjmu potravy nejsou ani tak nemocí fyzickou. Mají mnohdy zafixováno, že musíme mít sílu, zásoby a být dobře živené. Tak jsem to slýchávala i já. A byť to vlastně nemám těmto ročníkům za zlé, je vyčerpávající vysvětlovat, že velké porce jídla, “abychom se nadlábly”, nám vlastně dobře neudělají. Spíše naopak i – mohou odpor k jídlu zintenzivnit. Tyhle pronesené věty “abys přibrala” ale nemusíme slýchat jen od našich milovaných babiček a maminek. Mohou být proneseny i od dalších blízkých, kteří “to s námi myslí dobře”. Bohužel v těchto situacích dochází i pak dost často ke střetům a nepochopení z obou stran, “protože my si mnohdy nevážíme toho, že jim na nás záleží”.

Zkuste s osobou s PPP spíše řešit to, “co potřebuje, aby se cítila při jídle příjemně? Vyhovují jí menší porce? Pomůže jí, když s ní někdo bude společně stolovat? Bude jí vyhovovat, že se na přípravě jídla bude i podílet a vytvářet ho?

A co ty/vy? Máš/máte osobní zkušenost s některou z poruch příjmu potravy? Nebo máš někoho takového ve svém okolí? Jaká forma podpory ti pomohla, nebo pomohla i tvému blízkému?

Napiš do komentářů.

Foto: Filip Kastl; Renata Lišková.