V září minulého roku jsem se pustila do koučovacího výcviku. A musím říci, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem mohla v minulém roce udělat. Nepřinesl mi totiž jen osvědčení kouče.

Ale i spoustu nových informací o sobě samotné.

Co všechno jsem se naučila?

…že nevědění není slabost

Souvisí to s tím, že kouč, a vlastně žádný odborník z řady pomáhajících profesí nemusí být odborníkem na fyziku, auta, rozvody, aby mohl koučovat klienty, kteří s těmito tématy mohou přicházet.

Úlohou kouče je držet proces a ptát se. Být zvídavý. Tušila jsem, o čem koučování je ještě než jsem do výcviku šla. Ale i tak jsem si to musela všechno potvrzovat během kurzu. A vlastně ze mě spadl obrovský balvan, protože v tom VĚDĚT VŠECHNO A CO NEJLÉPE jsem na sebe kladla nároky.

Cítila jsem se nesvá, pokud mi osoba na druhé straně něco sdělovala a já se soustředila na to, že nerozumím problematice. Neznalost problému ovšem není pro kouče limit. Když ke klientovi přicházíme s čistou hlavou, bez znalosti, předpokladů a očekávání, můžeme se společně dostat mnohem dál.

Co jste se díky koučování naučili na sobě?

…že můžete říct, že NEVÍTE (nejen v koučování)

Vlastně to souvisí s výše uvedeným, ale já jsem si to uvědomila nejen v koučování. I v běžné mezilidské komunikaci jsem se často setkávala, že jsem se cítila „trapně“, že něco nevím. Že nemám vhled do problematiky. Když se učíte koučovat, tak právě tímto začínáte. Učit se nevědět.

Tímto nenabádám k jednoduchým odpovědím NEVÍM, které jsou pak spíš spojené s tím, že odmítáme někdy převzít zodpovědnost za vlastní rozhodnutí (pak NEVÍM může být spíše forma uhýbavé odpovědi).

NEVÍM není znakem selhání, nevědomosti, nekompetentnosti. Důležité je, co uděláme potom.

Zajímáme se? Hledáme odpovědi? Ptáme se?

…že kouzlo je v jednoduchých otázkách

Na začátku mi koučování přišlo jako opravdu těžké řemeslo. Ono i svým způsobem je. Soustředit se na všechny ty věci kolem, na klienta, na proces, na využití kreativity a dosažení cílů. To všechno najednou je velká výzva. Na druhou stranu nemusíme v koučování hledat vědu. Nemusíme vymýšlet ultra super sofistikované otázky, (kterými bychom spíše klienta zmátli, nebo dostali do většího zmatku).

Koučování mě naučilo větší všímavosti a hledání toho nejlepšího v jednoduchosti- na chytání slov a všeho, co mi klient sděluje (nejen slovy). Odstranilo to i pomyslný stres z toho, že musím mít připravenou tu NEJLEPŠÍ otázku. Ty totiž vznikají paradoxně spontánně, i díky nalazení se na klienta, jeho neverbální komunikaci, častá slova, emoce.

…že ticho je mocný nástroj

Na ticho jsem byla zvyklá v rozhovorech s blízkými lidmi – sama nejsem člověk, který by musel neustále mluvit, ale spíše čerpám i energii z ticha.

Ale v koučování? Na začátku jsem měla pocit, že musím vždycky rychle položit další otázku, aby konverzace plynula

Až teď si uvědomuji, jak je ticho důležité. A účinné. Mohou v něm totiž vznikat i významné aha momenty, uvědomění klienta. A ty mohou být pro celý proces daleko více užitečnější než další vypálená otázka bez záměru.

…že je důležité být v přítomném okamžiku

Z kurzu, který jsem absolvovala u Petry Bencové si pamatuji vždy na to, jak jsem si před každým koučováním, které mě čekalo, říkala – a teď vypouštím vše, co mě tíží, jsem TEĎ A TADY. Čistá hlava.

Pomohlo mi to si říct i nahlas. Není to mnohdy jednoduché, tuto věc aplikovat v běžném životě. Ale právě tam můžete tuto dovednost rozvíjet. V běžných denních konverzacích a každodenních situacích.

V koučování je přítomný okamžik zásadní. Nechat stranou, co mě ten den naštvalo, nerozptylovat se vlastním příběhem, být plně s klientem .

Jaké poznání přineslo koučování vám? Co jste si z něj odnesli vy, současní/budoucí koučové ve výcviku?

Foto: Tereza Vitáková, Veronika Samková (lokace: CO.DE coffee & design).