když se loupe sebedůvěra

Mezi stavem naší psychiky a pokožky je úzká souvislost. Většinou, co se na kůži děje, má co dělat s tím, co se děje v naší psychice. Mockrát jsme slyšeli různá přirovnání o tom, že někdo vyletěl z kůže, že se někdo někomu vryl pod kůži, že nejsme ve své kůži a další jiné obraty, které nám znázorňují metaforicky, jaký důsledek může mít psychický stav na to, jak vypadáme navenek.

K čemu bychom, z těchto obratů tak přirovnali lupénku (psoriasis vulgaris), která se projevuje rohovatěním kůže a šupinatou pokožkou se zarudlými či bílými ložisky? Zřejmě by se hodilo, že buď nejsme ve své kůži, protože i podle psychosomatického výkladu je vznik lupénky o vyzbrojování hranic, strachu se zranění a převzetí moci. Nedostatečné zvládání choroby a strach z negativních reakcí okolí (na kožní chorobu), celkový průběh lupénky o to více zhoršují a snahu o převzetí situace a postižený má o to větší strach nakládat s vlastním životem dle sebe.

Zde přidávám i jednu z kazuistik, kterou mi svěřila osoba, která lupénku zažila nejen na vlastní kůži, ale i ve svém blízkém okolí:

„Neistota, odmietanie, podráždenie. Potrebujete nájsť niekoho, koho môžete obviniť, namiesto toho, aby ste prevzali zodpovednosť. Potláčate svoje pocity, až kým nevybuchnete hnevom. Nosíte v sebe hlboké sklamania. Sebanenávisť a trestanie seba samého. Cítite sa stratený, akoby ste nevedeli, kam patríte. No ja som urcite bola ina v prvom manzelstve, vsetko vybavoval muz. Ja som sa za neho schovavala, ak islo o nejake rozhodovanie. Jemu to ale vyhovovalo. A zrazu po rozvode som ja bola ten zivitel, maliar izieb, instalater, ucitel, upratovacka v jednom..
No a synovec, co je najviac postihnuty, od detstva, tam bol rozvod rodicov dost dramaticky a potom zivot s inym maminym muzom, co velmi nepomohlo. Krasny chlap z neho vyrastol, ale on ani nezije skutocny zivot len akoby vo virtualnom svete. Zavrety doma, takmer nikam nechodi, ked som sa ho pytala, preco nieco zaujimave nerobi, tak na vsetko mal vyhovorky, ako sa to neda.“

(Marcela)

Toto je jeden z příkladů, na kterém je vidět, jakou roli dokáže sehrát nedůvěra v sobě samé. Nemáme vliv nad svým životem, protože ho dáváme ostatním. Naše touhy, potřeba a sny jsme schopni vyjádřit pouze tehdy, pokud vyhovíme druhým osobám.

Jak si můžeme vnitřně pomoci?

Léčba lupénky je mnohaletým maratonem na dlouhou trať. Nezbavíme se jí takřka ze dne na den, ale můžeme léčbě pomoci uvědoměním si toho, co nás limituje.

V zajetí neustálého strachu

Řekněme si upřímně, že strach měl v životě nejeden z nás. Je zdravé ho občas mít, protože jinak bychom byli naprosto imunní vůči jakémukoliv nebezpečí nebo riziku. Strach nás však může nebezpečně svazovat a paralyzovat. Bojíme se odmínutí, odhalení. Nechceme riskovat. Vodítkem k tomu, abychom se z tohoto začarovaného kruhu mohli dostat je získat nadhled nad námi samotnými. Co tyto obavy a strach zapříčiňuje? A co se stane, pokud uděláme něco, s čím podle nás, okolí nesouhlasí? Máme opravdu strach z reakcí okolí? Nebo z toho, jak by nás mohla situace zasáhnout?

• 

Spousta lidí mi dokonce řekla, že jsou na strachu závislí. A když ho nemají, jsou sami bez sebe. Těžiště však leží v tom, se vztahu se strachem zbavit, stejně tak jako se zbavujeme jiných nefunkčních vztahů.

Odpovědnost za sebe samotné

Ať už budeme žít jakkoliv, nikomu se vždy nezavděčíme. Vždy se najde některý odpůrce, který nebude se stylem života, jakým žijeme, souhlasit. Základem k úspěchu je však převzít za svůj život zodpovědnost a žít tak, jak chceme my. Jen my víme, co je pro nás správné.

Ovládání vlastních emocí

Možná jsme občas naštvaní na to, jak nás vlastní emoce dokážou ovládnout (pokud jde i o negativní). Vyzní to však možná naivně, ale my se můžeme sami rozhodnout, jaké emoce budeme prožívat a zda-li s těmi horšími necháme pohltit. Nejde o to, popřít i ty méně negativní prožitky. Ale vybrat si spíše ty, které nám jsou více příjemné. To souvisí i mnohdy s osobami, se kterými se stýkáme a máme kolem nás. Nemáme někdy přeci jen pocit, že se někdy, příliš až moc bojíme projevit svůj názor a necháme se naopak spíše zatlačit do kouta?

Odpouštějte! I sobě samotným!

Odpouštění je složitějším konceptem a není jen o odpouštění ostatním. V životě se setkáváme se situacemi a osobami, u kterých bychom si byť jen v tomto okamžiku nedovedli představit, že bychom jim mohli některé staré křivdy a zranění, odpustit. Odpustit však neznamená hodit problém za hlavu a strčit hlavu do písku, jako kdyby se nic nestalo. Znamená to přestat v sobě udržovat zlost a hořkost z minulosti. Znamená to zbavit se bolesti a nepříjemného pocitu, který v sobě nosíte. Možná se vám i zdá nemyslitelné, co to přinese osobě, které jste pomyslně odpustili. Viditelně nic, ale ponecháte ji, aby se s životem vypořádála sama. Necháte její život na ní a budete si žít svůj život, bez zášti a hořkosti, která ve vás po celou dobu dřímala.

Vaše místo v životě

Vyzní to možná až moc ezo, ale návod na to, jak se vypořádat se svými pocity méněcennosti máme přímo před nosem. Tkví v tom, nalézt si svou vlastní cestu, nikým nelimitovanou a na které se budeme cítit sami se sebou dobře. Pokud si uvědomíme, co je pro nás v životě zásadní, vymaníme se i z pocitů zahleděnosti a splníme to, co v životě máme splnit. Trávit čas sám se sebou je pro nás všechny prospěšné a dokonce žádoucí, protože starat se o sebe je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Pokud jsme však sami se svými komplexy delší dobu, máme tendenci se soustředit jen na ně a to ostatní nám uniká mezi prsty.

Buďte nezávislí!

Ve svém okolí se setkávám občas s míněním „Mně je jedno, co si o mě myslí ostatní.“ ačkoliv je poté opak pravdou. Když jsem v zimním období navštěvovala terapeuta, tak jsme k tomuto tématu okrajově došli a ono, je přeci jen přirozené, že na nás má okolí vliv, ať už si to připustit chceme, nebo ne. Očekávání, ať už pracovní či osobní, jsou na nás kladena. A proto jsou mnohdy spojena se standardy, které jsou ve společnosti téměř normalizované, můžeme upadat do rozpaků, že můžeme některé věci v životě mít zkrátka jinak. Způsob života, jaký nám vyhovuje (byť je odlišnější od většinového) a naše spokojenost s ním podléhá neustálým prosbám a přáním a dochází k rozporu mezi naší rolí a rolí, které jsou požadovány od ostatních. Závislost na očekávání ostatních pro nás však může být velmi limitující a chceme-li žít podle sebe, musíme se odprostit od projekcí, které do nás, mnohdy i důležité osoby a vzory v životě promítají, protože tyto projekce mohou být i jejich nesplněnými přáními, které do nich projektovaly jiné osoby, které měly nenaplněné touhy. Pokud nechcete být slepencem tužeb a přání ostatních, snažte se držet svých vlastních přání a snů, které a žít váš život.

Osvobození od lidí, kteří vám škodí

I negativní sdělení se dá vyjádřit pozitivně a s konstruktivní kritikou. Udělejte si pečlivou inventuru vašich přátel. S kým se cítíte opravdu příjemně? A kde naopak jste rádi, že konkrétní osobu déle nevidíte a setkání s ní vám nic nepřináší? Máte s některými typy lidí, že jste témata zkrátka vyčerpali a žijete jen ze zážitků, které vám přináší vracení se do minulosti, kterou už máte pečlivě vyřešenou a uzavřenou? Stahuje vás přítomnost těchto osob na dno? Máte pocit, že nemůžete vyjádřit své sny a přání, protože by byly automaticky znegovány nebo zpochybněny? Věnuje vám tato osoba opravdu tu samou energii, kterou věnujete vy ji? Nebo se cítíte spíše jako houba, která nasává její komplexy? Eliminujte kontakty. Nemusíte tyto osoby úplně odstranit ze života. Pouze stačí získat odstup a pojmenovat tyto problémy – komplexy druhé osoby. Nejsou to komplexy vaše.

Máte zkušenosti, že se vaše duševní zdraví promítlo ve fyzickém? Setkali jste se přímo s lupénkou? Jak jste se vypořádávali se zhoršeními a co vám nejvíce pomohlo k uvědomění problému?

Foto: Vlastní archiv, Marek Šťastný

Článek vznikl ve spolupráci s kosmetickou značkou Epiderma