Už odmalička slýcháváme, co bychom měli a naopak neměli dělat. Měli bychom se chovat podle určitých norem, měli bychom se hodně a dobře učit, abychom jednou byli studovanými a uznávanými. Tato podmiňovací větička se s námi vleče až do samotné dospělosti, formuje nás a nějakým způsobem navádí dělat něco pro to, abychom se měli lépe. Pokud podmínku splníme, vlastně se i můžeme cítit vůči okolí, které na nás klade tyto požadavky lépe, protože jsme vlastně splnili nějakou vyprojektovanou představu.

Otázkou vlastně je, jestli se s těmito představami a podmínkami, mnohdy i tzv. projekcemi, ztotožňujeme naplno my samotní (resp. samotné). Samotné jsem uvedla do závorky hlavně proto, že si myslím, že větší požadavky jsou s rostoucím věkem kladeny hlavně na nás ženy, vzhledem k tomu, že je od nás očekáváno, abychom měly dostudováno a do 30 let měly rodinu a děti.

Tyto a další jiná očekávání, která jsou ovlivněna právě stereotypy a projekcí. 

S projekcí se setkáváme možná častěji, než si myslíme. Hovoříme o ni, pokud z našeho podvědomí promítáme nějaký obsah do vnějšího světa, aniž by tam musel reálně existovat. Jsme přesvědčeni, že skutečnost je taková, jak ji vidíme.  To pak může mít i takovou podobu, že do druhých osob promítáme vlastnosti, které třeba sami máme a nechceme se s nimi sami ztotožnit nebo se může jednat o představy, které máme buď o druhých nebo o sobě samotných a snažíme se je projikovat do okolí. Můžeme se s tím setkat v nespočet situacích. Často jsou to např. nenaplněné tužby rodičů, kterým se nepodařilo vystudovat školu a požadují studium nás. V zaměstnání to může znamenat např., že do některého kolegy projikujeme naše vlastní tužby (touha po úspěchu, touha po vyšším platu) aj.

Zkrátka, podob jak a kdy projekce probíhá je nemálo. V souvislosti s mým tématem jsem ji musela zmínit, protože dost často si ani naši blízcí nemusí uvědomovat, že v mnohých případech jde o jejich vlastní přání, potlačované vlastnosti a konflikty. A důsledkem toho je pak i naše (bohužel nezáměrné) srovnávání s tím, co je vlastně dnes normální a jak by to mělo vlastně být správně.

Každý má jinou životní cestu a jiný životní příběh.

Měla bys… vystudovat

Ač jsem druhého magistra dokončila v 29 letech, když mi už o moc nešlo, mohu s klidným svědomím říct, že šlo hlavně o mou časovou investici. Nebylo to přání nikoho jiného z mého okolí. Vím, že když jsem se rozhodovala ať už po základní a střední škole, byla veškerá volba mého směru na mě. Nikdy rozhodně nebudu litovat okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít studovat bakaláře nebo magistra. Ani nelituji toho, že jsem se nedostala zrovna na školu, na kterou jsem původně chtěla, protože i tak mě vítr zavál tam, kde jsem poznala úžasné lidi a dodnes se s nimi pokud to čas a okolnosti dovolí, setkávám. A mohu rozhodně potvrdit, že vysoká škola nebyla jen o skriptech a nesmyslném parafrázování a citování pouček. Znamenala pro mě rozšíření obzorů a vystoupení z komfortní zóny.

Nicméně nikdy nebudu odsuzovat lidi, kteří se cestou studií nevydali, ač i z této skupiny znám takové, kteří by vysokou školu vystudovali s prstem v nose. Studium není mnohdy levnou záležitostí, a to nemusíte studovat soukromou školu. Pokud mi dnes někdo řekne, že šel hned jak to bylo možné, pracovat, aby už konečně vydělával, mám pro toto rozhodnutí plné pochopení. Ani vysoká škola rozhodně neznamená rovnou úspěšnou kariéru.

Měla bys … mít dostatečnou praxi už při studiu

Určitě rozhodně netvrdím, že je utopie při studiu získat adekvátní praxi.  Nicméně jsem zpozorovala, že s dobou jsou i lepší možnosti na to získat relevantní zkušenosti již při studiu, aby nebyl student po absolvování školy jen nepopsaná deska. Maturovala jsem před 12 lety a pamatuji si, že ač jsem sice na praxi dojížděla na své vlastní náklady a nebyla jsem za ni ani zaplacena, možností nebylo zdaleka tolik. Druhá věc byla, že jsem vždy raději dala přednost placené brigádě nesouvisející s mým studovaným oborem před neplacenou praxi přímo v oblasti, kterou studuji.

Ač bych dost věcí při studiu udělala jinak a využila bych příležitostí více, myslím si, že mít letitou praxi, (kterou po nás zaměstnavatelé v pracovních nabídkách požadují) a mít zároveň vzdělání, za jehož dosažením se několik let snažíme jít, je mnohdy téměř nemožné, pokud jste si zvolili obor, který vás sice baví, ale už dopředu možná víte, že praxi v něm seženete jen stěží.

Měl(a) bys mít už vlastní bydlení, a ne přebývat po podnájmech 

Nebudu tvrdit, že nestárnu a touha po stálém bydlení mě neláká, nicméně i tady je mnohdy pohled zjednodušený a hlavně je o volbách a možnostech. Během studií pro mě bylo uvázání se na jedno místo téměř horor. Stěhování bylo téměř na pořadu půl roku. Zato mohu říci, že ačkoliv jsem bydlela na bytě s více lidmi a náklady na bydlení nebyly nijak velké, mohla jsem ušetřit na jiných věcech, které mi dělaly v tu dobu větší radost, což cestování určitě bylo. Mohla jsem se podívat na zajímavá místa, i mimo ČR a šetřit si na radosti života. Mohu jen možná tiše závidět (v dobrém) lidem, kteří zvládli vystudovat, vzít si hypotéku a cestovat, ale nikdy nevidíme úsilí, někdy i neúsilí a to, co si musel takový člověk odříct. Také je to o tom, kde se člověk rozhodne žít a jelikož jsem žila ve větších městech, naučila jsem se žít rychleji, zadaptovat se např. s nově nalezeným zaměstnáním, kde byla i mnohdy nutná změna bydlení.

Měla bys… jít tam, kde to žije, protože tady se zakopeš

Možná, dá se říci, pravý opak předchozího. Ne každý je stavěný na to, jít do velkoměsta a využívat jeho příležitostí. Ačkoliv jsem vždy věděla, že chci vyjít ze své komfortní zóny a rozšířit si obzory a stále (i ve svém věku) pozoruji, že bych si nejraději koupila jednosměrnou letenku na konec světa a tam bych začala žít od nuly. zároveň vím, že je mi skvěle i v mé rodné vesnici, v mém rodném domě, kterého bych se nechtěla do budoucna vzdát. Dokáži pochopit, že to takto má někdo odjakživa a myšlenka změny lokality ho děsí. Ačkoliv nám dnešní doba překládá vyjít ze svého zažitého standardu, nemyslím si, že by měl člověk dělat něco jen proto, aby se někam mermomocí dostal a šel dravě do místa, kde mu nebude dobře.

Jak reagujete na požadavky okolí? A co pro vás znamenají?

Měla bys…najít partnera (proč jsi tak dlouho sama)

Co si budeme. V každé fázi života jsou představy o ideálním partnerovi jiné a liší se i v tom, jaký životní styl žijeme. Také jsou ovlivněny tím, co jsme zažili v dětství. Já sama jsem byla také delší dobu single a chtěla jsem to tak vědomě. Nebudeme si určitě nalhávat, že když se setkáváme se svízelnými situacemi v životě, myšlenka na někoho, o koho se můžeme opřít, je příjemnější.

Nicméně single člověk se nerovná okamžitě sobecký člověk, protože sobeckost tkví spíše v tom, pokud chceme najít partnera za každou cenu. Protože nejsme zvyklí přemýšlet sami za sebe, ale jen jako MY a chceme partnera jen proto, že neumíme tzv. fungovat i sami za sebe.

Měla bys…mít dítě už v pětadvaceti, do třiceti určitě

Pro mě možná jedno z nejvíce choulostivých témat, protože si uvědomuji, jak dokáží výroky o tom, kdy by měla žena otěhotnět, mnohé z nás i zabolet (pokud adresovanou osobou je třeba i dívka, která se s protějškem o dítě neúspěšně snaží). Za režimu, kdy vyrůstaly naše maminky, bylo běžné mít dítě už ve 20 letech, v 25 letech už se přece jen na ženu každý díval skrze prsty, pokud neotěhotněla a nebyla navíc už předtím vdaná. Doba se však mění a pohledy a názory na to, kdy se takto vážně rozhodnout také. Vždy jsem ale respektovala, že „to má někdo jinak“. Na jedné straně je faktem, že na dítě se nikdy nikdo dokonale nepřipraví, ať už projde těmi nejpodrobnějšími předporodními kurzy a přečte desítky knížek, na druhé straně, kdo je dnes opravdu připravený do těhotenství jít nebo má na to reálně možnosti? V tu chvíli si pak říkám, zda-li jsou opravdu tyto nešťastné výroky a soudy na místě, protože, pokud člověk studuje, standardně nemá úplně zázemí, možná studentskou kolej nebo byt s několika spolubydlícími, tak aby měl co nejmenší náklady na bydlení. Jakmile vystudujeme (a pokud nemáme téměř žádné pracovní zkušenosti v oboru), chceme se věnovat kariéře a získat pracovní zkušenosti. Ani první pracovní pozice, které pro nás nejsou úplně vhodné po studiu, kdy se hledáme, nechceme řešit odejitím na mateřskou (pokud máme i déle partnera). Důležitá věc ovšem je i to, najít ten správný protějšek, se kterým si dokážeme tohle vše představit (ačkoliv nikdy neznamená, že se tohle vše také nemůže změnit). A pokud ten správný protějšek najdeme, nechceme se (třeba hned) vrhnout do těchto povinností, ale chceme cestovat a poznat ještě něco, než jen tyhle radosti i starosti (co si budeme).

Stejně tak je netaktní někoho od chtěného mateřství odrazovat větami „Na to jsi ještě mladá!“, protože jsou i tací, kteří chtějí děti co nejdříve a realizují se krze mateřství a rodičovství.

S jakými stereotypy a představami se nejčastěji setkáváte? Proč myslíte, že je vaše okolí má?

Foto: Kateřina Marešová (Cathyagency)

Šaty: Barunkulus,

IG: Barunkulus